Poezie - básně
Poezie
Basa
[Oldřich Mikulášek]
Hrál tak,
že musel zabít aspoň barana
na jednu strunu basy.
A z jeho hrdla
hrne se dosud krev,
brunátná hudba
-- za všecko se platí --
a dřevo stromu, o který třel bok,
začalo proklínat
hučením v borech boha a každý rok
v kruzích svých let,
která se nenavrátí.
Co o tom víme?
Zamračený chlap
zapřel se bodcem o podlahu šenku
a možná že to byla
dýka z jeho srdce.
Skloněný trochu jako nad vraždou,
krk držel, šmidlal břich,
polénko řezal po polénku,
vzňaly se řeziny
a oheň po nich chňapl.
Když vleče ji pak, lásku,
na zádech,
za humny pomalu už svítá.
Myslí si: housličky?
Ať si jenom blbnou.
Zná každý jejich vzlyk a vzúpění,
ocúny po nich rostou
na lukách,
duše se vznáší, cimbálem je bitá,
klarinet propouští na svobodu dech
pro oblé věci žen --
ale ten starý, nejstarší ze všech cit,
je nezřený,
když ji tak vleče,
basu, na zádech,
a o páteř mu duní
spodní tón myšlenky,
že těžko, těžko říci,
kdo víc je ponížen.
(15.01.13 07:18)