Poezie - básně

Poezie

Basa

[Oldřich Mikulášek]

Hrál tak,

že musel zabít aspoň barana

na jednu strunu basy.

A z jeho hrdla

hrne se dosud krev,

brunátná hudba

-- za všecko se platí --

a dřevo stromu, o který třel bok,

začalo proklínat

hučením v borech boha a každý rok

v kruzích svých let,

která se nenavrátí.

Co o tom víme?

Zamračený chlap

zapřel se bodcem o podlahu šenku

a možná že to byla

dýka z jeho srdce.

Skloněný trochu jako nad vraždou,

krk držel, šmidlal břich,

polénko řezal po polénku,

vzňaly se řeziny

a oheň po nich chňapl.

Když vleče ji pak, lásku,

na zádech,

za humny pomalu už svítá.

Myslí si: housličky?

Ať si jenom blbnou.

Zná každý jejich vzlyk a vzúpění,

ocúny po nich rostou

na lukách,

duše se vznáší, cimbálem je bitá,

klarinet propouští na svobodu dech

pro oblé věci žen --

ale ten starý, nejstarší ze všech cit,

je nezřený,

když ji tak vleče,

basu, na zádech,

a o páteř mu duní

spodní tón myšlenky,

že těžko, těžko říci,

kdo víc je ponížen.

(15.01.13 07:18)